Zdeněk Fink

Vzpomínky na srpen 68

20. 08. 2018

21. srpen 1968 - den, kdy mnozí přestali mnohému věřit. Začal pro nás ale vlastně mnohem dříve. Celá doba od ledna do července byla plná naděje, lidé se smáli, chovali se k sobě najednou úplně jinak a asi tak nějak táhli za jeden provaz.

Dovolte mi vyjmout některé střípky vzpomínek.

Přes mých – tehdy – 13 let věku jsem díky rodičům a starším sourozencům byl do děje hodně zatažený. Na jaře jsme byli s naší základní školou na zájezdu v NDR hrát košíkovou. Spali jsme v německých rodinách, a to bylo dotazů: „Co Dubček a co ČSM - kaput?“, „U vás nejsou Sověti?“.  Nás ale tehdy spíše zajímalo, jestli porazíme místní základku a zda děvčata budou mít rozepnutý o knoflíček víc. Musím ale říci, že díky těmhle dotazům jsme si připadali tak nějak důležití.

Všechno se začalo měnit v červenci. Na chalupě jsem poslouchal rozhovory táty s jeho kamarádem generálem Prchlíkem. Tehdy byl náčelníkem generálního štábu, kterému se podařilo vyhnat v červenci 1968 Rusy ze cvičení na našem území - už tehdy u nás chtěli zůstat. Také on říkal: „Oni se asi vrátí“. (Později byl pokladačem podlah…). 

Vrátili se a ne sami. Bylo to hrozné. Napřed letadla a najednou už jenom na naší chalupě v Orlických horách  - bez elektřiny pouze u tanzistoráku. Rodiče a sourozenci nikde. Z Vrchní Orlice uteklo stádo býků, sousedi mi dali lano, musel jsem vylézt na jabloň a snažit se jednoho uvázat. Asi se báli války a možného nedostatku masa. Většinou to měli prožité, vždyť od války bylo méně let než nyní od sametové revoluce.

Potom to už bylo jenom tragicky smutné. Prosakující zprávy o mrtvých, hrdinné město Trutnov se zabarikádovanými příjezdy, zprávy upozorňující na konfidenty a jejich automobily… Ve škole jsme na příkaz opět už zase SOUDRUHA ředitele museli vykopat a uložit na půdu lípu svobody (na jaře slavnostně vysazenou). Lidé si zase přestali věřit.

Kontrastem k tomu byly nádherné zprávy z olympiády v Mexiku. Mimochodem před několika dny mne navštívila velvyslankyně Mexika a potvrdila, že jméno Věra Čáslavská je stále u nich doma jedno z nejslavnějších jmen historie. Pořád -  i po její smrti.

Jan Palach zemřel po svém hrdinském činu v den mých 14. narozenin.

Ještě krátké vzedmutí po hokejových utkáních s Rusy - 2:0 a 4:3 byla pak dlouho zakázaná numera.

A na 20 let bylo všechno jinak. Přišel rok 1989 – a opět ty stejné pocity. Zdálo se, že tenkrát s jistotou, že už to tak bude napořád. NAPOŘÁD?